mimo.film

Několik dní jsem strávil produkcí krátkého filmu vytvořeného kompletně pomocí AI. Tady je můj upřímný pohled na to, kde ta technologie skutečně je.

Zadání: dvouapůlminutový vertikální thriller. Jedna postava ve sdíleném taxíku. Déšť. Cizinec, který nechce vystoupit. Cliffhanger.

Pipeline, kterou jsem postavil: moodboard → AI generování obrazu → tvorba postavy → generování videa → klonování hlasu → lokální foley model → izolace zvuku → grading → upscale. Zhruba tucet nástrojů na to, co by malý štáb zvládl za den.

Co mě překvapilo — v obou směrech:

Dál, než jsem čekal: Vizuální kvalita, když se trefíte, je skutečně filmová. Atmosféra, svícení, textura. Před dvěma lety tohle na téhle úrovni nebylo možné.

Dál od ideálu, než naznačují dema: AI nerežírujete. Vyjednáváte s ní. Protipohledy jsou těžké. Konzistentní tváře napříč střihy jsou těžké. Propast mezi tím, co vidíte v hlavě, a tím, co vám model dá, je pořád široká — a překlenout ji vyžaduje stejně tvůrčího řešení problémů jako klasická produkce.

Výsledek není dokonalý. Tempo je rychlejší, než bych chtěl. Některé záběry se musely v průběhu předělávat. Rozpočet formoval každé rozhodnutí.

Ale pořád se mi vrací jedna myšlenka: limitem už není technologie. Je jím řemeslo práce s ní. Umět si záběr představit dřív, než ho vygenerujete. Vědět, kdy opravit v postprodukci místo regenerování. Vědět, po kterém nástroji sáhnout.

AI video už není kuriozita. Je to produkční disciplína. A jako každá disciplína — odměňuje ty, kdo ji berou vážně.

K ideálu je pořád daleko. Ale zítra bych do toho šel znovu.

Last Fare — vyrobeno s nástroji Higgsfield, SoulCast, DaVinci Resolve, HunyuanVideo, Magic Hour, ElevenLabs, Fal.AI, Topaz a dalšími.